Jak zajistit, aby byla má přání respektována ve chvíli, kdy sám nebudu schopen jednat?

1430413809_pen_stroke_sketch_doodle_lineart_207-512-300x300

Pro případ své budoucí nezpůsobilosti adekvátně právně jednat může pacient vyjádřit svou vůli prostřednictvím institutu dříve vysloveného přání dle ust. § 36 zákona o zdravotních službách (372/2011, ZZS).

Dle nového občanského zákoníku může každý člověk v očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat projevit vůli, aby byly jeho záležitosti spravovány určitým způsobem, aby je zpravovala určitá osoba, nebo aby mu určitá osoba byla jmenována opatrovníkem (§38 zákona 89/2012). To znamená, že každý člověk, nejen pacient v nemocnici, si může uspořádat vlastní záležitosti dopředu při očekávání určité životní události. Jeho blízcí tak budou ve chvíli, kdy se takový člověk stane nekompetentním vědět, co by si přál a jak se mají zachovat. Tento institut se může týkat nepřeberného množství životních událostí.

V zásadě by měla být respektována autonomie vůle člověka. ZZS a právní teorie opouští paternalistický přístup k pacientovi. Pacient již není objektem poskytování zdravotních služeb, ale jeho autonomním subjektem. Vztah lékaře a pacienta by proto měl být partnerský, přestože lékař má faktickou převahu nad pacientem už jen z toho důvodu, že je odborným garantem zdravotní péče. Pacient je oprávněn odmítnout i život zachraňující léčbu.

V současné době neexistuje žádný registr přání, je v zásadě na člověku, aby se svým dříve vysloveným přáním nebo předběžným prohlášením veřejnost seznámil, proto je vhodné poučit rodinu, ošetřujícího lékaře a rovněž právního zástupce. Tyto osoby se s největší pravděpodobností budou starat o záležitosti osoby, která sepsala dříve vyslovené přání nebo předběžné prohlášení a tuto skutečnost mohou sdělit i poskytovateli zdravotních služeb, případně dalším osobám. Ve chvíli, kdy není známo přání pacienta a v pochybnostech o jeho vůli, má lékař vždy povinnost postupovat ve prospěch života a zdraví pacienta, to neplatí ve chvíli, kdy se léčba stává marnou a naopak ukončení léčby nebo její nezahájení je postupem lege artis.

Pokud není známá vůle pacienta, ani neurčil osoby, které za něj za podmínek stanovených zákonem mohou rozhodovat, jsou oprávněny učinit zástupný souhlas osoby blízké.

Rovněž Ústavní soud se ve svém novém nálezu z ledna 2017 přiklání k respektu k autonomii vůle pacienta a k právu na sebeurčení. Vyhověl ústavní stížnosti lékaře, který byl odsouzen pro spáchání trestného činu neposkytnutí pomoci, ačkoliv daná osoba pomoc odmítala. Ústavní soud shledal, že takové jednání není protiprávní, a naopak je v souladu s právem, neboť péči nelze poskytovat proti vůli dospělé svéprávné osoby.  V nálezu soud uvádí, že i v oblasti zdravotní péče je třeba ctít zásadu svobody a autonomie vůle a možnost pacienta odmítnout poskytnutí péče, přestože by byla považována za nezbytnou pro zachování jeho života. Tento judikát po dlouhé době přináší určitou jistotu lékařům a potvrzuje vztah lékaře a pacienta jako rovnocenný. Lékaři tak již budou mít určitou jistotu, že v případě, že budou ctít přání pacienta a neprovedou určitý výkon, i když třeba život zachraňující, nebudou trestně stíháni. Na druhé straně toto rozhodnutí přináší jistotu také pacientům, že jejich nesouhlas s léčbou bude respektován.